Predátoři roztoče Varroa

V tomto článku blíže představuji dva druhy dravých pavoukovců, kteří ve vzájemné interakci se včelami příznivě působí na celkové zdraví včelstva. Konkrétně jde o druhy štírků Chelifer cancroides a dravých roztočů Stratiolaelaps scimitus (dříve Hypoaspis miles), kteří jsou predátory roztoče kleštíka včelího (Varroa destructor).

Štírek domácí

(Chelifer cancroides, Arthropoda, Arachnida, Pseudoscorpionida) je drobný pavoukovec dorůstající v dospělosti délky 5-7 mm. Má čtyři páry nohou a jeden pár makadel, které obsahují jedovou žlázu. Živí se drobnými členovci, mouchami, mravenci, roztoči, pisivkami a jejich larvami. Samička po oplození naklade 20-40 vajíček, ze kterých se líhnou mladí štírci, kteří vypadají jako zmenšení dospělci. Vývoj plodu je závislý na teplotě a trvá 10-24 měsíců. Dospělci se dále dožívají 3-4 let.

Běžně se štírci vyskytují ve stájích, ovčínech, kurnících i holubnících, v podestýlce ze slámy a sena, kde se často ukrývají pod dřevěnými deskami, ve spárách a skulinách lehce zetlelého dřeva. Můžeme je najít pod kůrou stromů, v listové opadance nebo také ve skladech a domácnostech.

Sameček štírka sající hemolymfu roztoče Varroa. Foto: Torben Schiffer, © Projekt Beenature.

Štírci se podle článku (Donovan, Paul 2005) dříve vyskytovali také v chovech včel v košnicích, klátech a dřevěných úlech vyrobených z nehoblovaných desek. Autoři upozorňují, že dnešní úly vyrobené z hladce hoblovaných desek nebo umělých materiálů již neobsahují tolik skulin a děr vhodných pro štírky v porovnání s hrubým povrchem slámy, dutiny v kmenu stromu nebo nehoblovaného řeziva. Včelstva chovaná v úlech s hladkým vnitřním povrchem jsou tedy ochuzována o přítomnost těchto predátorů a jejich působení např. proti roztoči Varroa.

Sternberg a Cullinan na blogu projektu Ujubee ukazují přímý kontakt štírků a volně žijícího včelstva v rezervaci na Kapském poloostrově. Zaznamenáno byla dokonce foreze štírků, čili jejich přichytávání k nohám včel před přemístěním roje do nové dutiny. Autorky pokládají symbiotický vztah včel a štírků za klíčový pro včelí hygienu. Jestliže jsou štírci ve včelí dutině přítomní, pohybují se v ní a dokáží ulovit až 9 kořistí denně. Van Toor pomocí DNA analýzy dokládá (Toor 2016), že štírek domácí konzumuje roztoče Varroa uvnitř včelích úlů v podmínkách komerčního chovu.

Schiffer dokládá evidenci predace volně se pohybujících roztočů Varroa pozorováním v laboratorních podmínkách (Schiffer 2013). Pro úspěšnou introdukci štírků do úlů zdůrazňuje, že je potřeba vytvořit místa, kde se štírci mohou ukrývat a rozmnožovat. Za tímto účelem upravuje rámky úlu jako nosiče substrátu, které obsahují seno, dřevní štěpku a drobné úlomky lehce zetlelého dřeva, včetně kůry. Modifikuje také dno do podoby, aby bylo možné alespoň část jeho objemu vyplnit tímto substrátem.

Experiment v reálných podmínkách včelnic v okolí Hanoveru ukazuje (Ratch et al. 2018), že přítomnost štírků statisticky významně redukují množství roztočů Varroa ve zkoumaných úlech. Celkem na 13 stanovišť byly umístěny 3 úly z materiálů: polystyren; dřevo; dřevo+modifikace. Do kontrolní skupiny dřevěných úlů s výše popsanými modifikacemi bylo červnu a červenci  přidáno 150 štírků/úl. Autoři sledovali přirozený spad roztočů Varroa na podložkách jednou za týden mezi 22 - 52 týdnem v roce 2017. Spad z úlů s introdukovanými roztoči byl v srpnu-září výrazně menší než u ostatních dvou skupin.

Štírek domácí jak byl zachycen na podložce úlu - za foto velké díky Manfrédu Líbalovi.

Stratiolaelaps scimitus

(Arthropoda, Arachnida, Laelapidae; dříve též známý jako Hypoaspis miles) patří mezi dravé roztoče obývající povrchové vrstvy půdy a kompostu. Živí se dalšími druhy drobného hmyzu, konkrétně např. larvami smutnic, muchnic, třásněnek, svilušek nebo chvostoskoky a roztoči. S. scimitus dokáže přežívat také z potravy složené z řas a zbytků rostlin.

Vývoj trvá přibližně 18 dní při teplotách okolo 20 °C. Z nakladených vajíček se za 2-3 dny líhnou mladé nymfy, ze kterých se dále vyvíjí dospělci - samci a samice v přibližně stejném poměru. Dospělec má světle hnědou barvu, je menší než 1 mm a pohybuje se po povrchu půdy velmi rychle. Každý dospělý roztoč uloví 1-5 kořistí za den.

Stratiolaelaps scimitus, viz Bio-bestrijding

S. scimitus je komerčně chován v aerovaných plastových dózách ve směsi sterilizované rašeliny a vermikulitu. Vyvíjí a rozmnožuje se při teplotách 15-30°C (Ydergaard et al. 1997). Tito draví roztoči se primárně používají jako biologické opatření (tzv. "bioagens") pro kontrolu mladých larev smutnic v půdě nebo pěstitelském substrátu (Helyer et al. 2003). Pomáhají redukovat také všechna stádia třásněnek. Používají se úspěšně při pěstování rostlin v kontejnerech, v lesních školkách při pěstování školkařského sadebního materiálu, ve skleníkových kulturách a žampionárnách. Dokáží se dobře adaptovat na různé pěstební substráty, ale nepřežijí zamrznutí půdy nebo přemokření.

Použití dravých roztočů S. scimitus v úlech pro redukci Varroa D. je nyní zkoumáno, přičemž je prokázána predace v laboratorních podmínkách jak ukazuje (Rangel, Ward 2018). Ve stejném článku je také popsán neúspěšný pokus o redukci populace Varroa D. aplikací S. scimitus posypem pomocí substrátu s kousky papíru na horní loučky v nástavku. Neúspěch predace je vysvětlován tak, že včely papírky i s dravými roztoči vynosily dříve, než k predaci mohlo vůbec dojít. Závěrem článek vyjadřuje potřebu dalšího výzkumu možných způsobů aplikace těchto roztočů do prostředí úlu.

Zkoumán byl vliv roztoče S. scimitus na včelí plod (Rondeau et al. 2018). V laboratorních podmínkách autoři potvrzují predaci jak nechráněných vajíček včel, larev i kukel, tak mimo hostitele vyskytujících se roztočů Varroa, viz Foto-Rondeau. Nicméně v pozorovacích úlech zjišťují, že přítomnost S. scimitus v úle dlouhodobě neohrožuje vývoj plodu patrně díky přítomnosti včelích dělnic a ochraně, kterou mu poskytují. Pozorována nebyla ani predace foretického roztoče Varroa, z čehož autoři odvozují, že aplikace S. scimitus jako jediné biologické kontroly roztoče Varroa nebude pravděpodobně dostatečně účinná.

Oba články poskytují evidenci predace roztočů Varroa, kteří spadly na dno úlu poté, co se samy pustily své hostitelské včely nebo jako důsledek groomingu včel. Živí roztoči Varroa v měli se staly kořistí S. scimitus do 24h i za přítomnosti jiných zdrojů potravy. Toto zjištění odpovídá povaze S. scimitus, jež žije v horní (ca 2,5 cm) vrstvě půdy či substrátu a také v něm loví svoji kořist.

Roztoč S. scimitus při predaci Varroa

Holanďan Geert Steelant od r. 2015 rozvíjí způsob integrace S. scimitus do úlu pomocí modifikace úlového dna s cílem vytvoření podmínek a prostředí (habitatu) pro život dravých roztočů a jejich úspěsné rozmnožování. Zároveň sděluje, že inspirací mu byla práce jeho mentora Antoine, francouzského Warré včelaře, který včelstva napadená Varroa D. pokládal nástavky přímo na lesní půdu, aby včelstvu umožnil kontakt s přítomnými půdními organismy.

Steelant prezentoval své výsledky na konferenci Learning from the Bees 2019 v Berlíně, podle kterých včelstva s takto modifikovaným úlovým prostředím dokáží žít bez jakéhokoli chemického ošetřování, přičemž množství Varroa D. zůstává nízké. Svoji metodu G. Steelant prezentuje v brožuře dostupné na webu.

Dle metody je úlové dno posazeno na vyvýšený rám (vysoký ca 20 cm) obdélníkového nebo čtvercového půdorysu, který je vyplněn vyzrálým kompostem. Dno je vysoké, zespodu vybavené mřížkou proti hlodavcům, v horní části stavební zábranou a dá se zezadu otevřít. Česno tvoří série menších kruhových děr nebo jedna kruhová díra o průměru 22 mm. Spodek dna je tak v přímém styku s kompostem a záměrem je, aby veškerá měl padala přímo na povrch kompostu.

G. Steelant doporučuje aplikaci ca 5 tisíc S. scimitus na včelstvo posypem na povrch kompostu. Přítomnost žijících dravých roztočů je možné pozorovat i okem, lépe však lupou nebo pod mikroskopem s malým zvětšením. Pro udržení vhodných podmínek pro život S. Scimitus je zapotřebí udržovat povrch kompostu dostatečně vlhký, jelikož draví roztoči nepřežívají v suché půdě.

Literatura:

(Ydergaard et al. 1997) Ydergaard, S., Enkegaard, A. and Brødsgaard, H.F. (1997), The predatory mite Hypoaspis miles: temperature dependent life table characteristics on a diet of sciarid larvae, Bradysia paupera and B. tritici. Entomologia Experimentalis et Applicata, 85: 177-187.

(Rondeau et al. 2018) Rondeau S, Giovenazzo P, Fournier V (2018) Risk assessment and predation potential of Stratiolaelaps scimitus (Acari: Laelapidae) to control Varroa destructor (Acari: Varroidae) in honey bees. PLoS ONE 13(12): e0208812

(Rangel, Ward 2018) Rangel J., Ward L. (2018): Evaluation of the predatory mite Stratiolaelaps scimitus for the biological control of the honey bee ectoparasitic mite Varroa destructor, Journal of Apicultural Research, 57:3, 425-432.

(Helyer et al. 2003) Helyer, N., Brown, K, Cattlin, N. D., 2003: Biological control in plant protection. Manson publishing, London. 126 s

(Toor 2016) van Toor, R.: Ingestion of Varroa destructor by chelifers in honey bee hives confirmed by PCR analysis. Journal of Agricultural Research 2016, 5, 1-8.

(Schiffer 2013) Schiffer, T.: Biologische Untersuchungen an mit Honigbienen assoziierten Pseudoskorpionen [Biological investigations on chelifers associated with honeybees]. Dissertation. University of Hamburg, 2013.

(Donovan, Paul 2005) Donovan, B.J. & Paul, F. (2005). Chelifers: the forgotten beneficials inside beehives and their potential for management for control of varroa and other arthropod pests. Bee World 86, 83–87.

(Ratch et al. 2018) Ratsch, Hans-Jürgen & Clausen, Jens & Huchzermeyer, Bernhard & Leng, Johannes & Mathes, Laurin & Hoppe, Petra. (2018). Chelifers or Pseudoscorpions as Varroa Control Agents, Bee culture.

Článek vyšel v upravené podobě v časopise Moderní včelař 8/2020, www.modernivcelar.eu

Autor: Jaroslav Bajko, leden 2021
 © Přirozené včelaření